R2026/02: Výzvy vědecké žurnalistiky

Jak dnes mluvit o vědě tak, aby byla srozumitelná, atraktivní a důvěryhodná? A jaká je role vědeckých novinářů v době krizí, nejistoty a přetlaku informací? V únorové epizodě podcastu Rozpravy o médiích se nad těmito otázkami zamýšlí Tereza Klabíková Rábová, odborná asistentka z IKSŽ FSV UK zaměřující se na komunikaci vědy, Pavla Hubálková, vědecká novinářka působící mimo jiné v Českém rozhlase a magazínu Wired.cz, a Daniel Stach, vědecký redaktor a moderátor České televize.

I tento díl si můžete jako obvykle poslechnout na vašich oblíbených podcastových platformách: Spotify, Apple Podcasts, Podcast Addict, Buzzsprout, Podcast Index nebo platformě Podchaser. Pokud raději čtete, než posloucháte, přinášíme vám souhrn toho nejdůležitějšího, co zaznělo.

Co je vědecká žurnalistika?

Vědecká žurnalistika je často popisována jako specializovaná disciplína stojící někde na pomezí médií a akademického světa. Jenže právě tohle vymezení může být zavádějící. Jak v úvodu debaty poznamenává Tereza Klabíková Rábová, možná by vědecká žurnalistika jako samostatná kategorie nemusela existovat vůbec. „Každá žurnalistika by měla obsahovat vědu,“ zaznívá hned na začátku – tedy schopnost pracovat s poznáním, daty, nejistotou a procesem jejich vzniku. Nejde přitom jen o témata, která si tradičně spojujeme s laboratořemi, kosmem nebo medicínou. Vědecký pohled je stejně relevantní při debatách o inflaci, důchodové reformě, očkování nebo každodenním fungování zdravotního systému. Věda v tomto pojetí není odděleným světem expertů, ale nástrojem, jak porozumět realitě.  „Vědecká žurnalistika by měla říkat, tohle se děje ve vědě, je to zajímavé protože a může nám to pomoct protože, může nám to uškodit protože. A bude nás to stát tohle. A zároveň věda by měla být obyčejná, normální součást života,” vysvětlil svůj pohled Daniel Stach.

Popularizace není PR

Jednou z otázek je vztah mezi vysvětlováním vědy a její kritikou. Má být vědecký novinář informátorem, popularizátorem, vysvětlovačem, nebo hlídacím psem? A lze tyto role vůbec skloubit? Podle Petra Koubského, vědeckého redaktora z Deníku N, jehož slova zazněla na úvod první části v krátké ukázce, ne – podle Daniela Stacha naopak ano. Odmítá především ztotožňování popularizace s PR. „Popularizace vědy není PR,“ zdůrazňuje. PR by podle něj znamenalo mechanické přebírání tiskových zpráv bez kontextu a kritické práce. Vysvětlování naopak znamená rozkrývat, jak věda funguje, proč je něco zajímavé, v čem může pomoci a v čem naopak selhávat. Role vědecké žurnalistiky navíc nemusí být vtělena do jedné osoby. V rámci týmu se mohou jednotlivé akcenty přirozeně rozdělovat: někdy převládne vysvětlení, jindy kritická analýza, jindy upozornění na systémový problém. „Já tam mám mnohem větší potřebu ověřovat ty informace. Neskočit na nějaké PR nebo na nějakou silnou osobnost, která dá báječný rozhovor a tvrdí, tak takhle to přesně je,“ doplnila k specifikům vědecké novinařiny Pavla Hubálková.

Vztahy, odstup a profesionalita

Specifickým tématem vědecké žurnalistiky je vztah mezi novináři a vědeckou komunitou. Dlouhodobé kontakty, opakované spolupráce a osobní známosti mohou vyvolávat otázku, zda se tím neoslabuje kritický odstup. Zkušenosti diskutujících ale ukazují, že profesionalita se neodvíjí od míry osobní blízkosti, nýbrž od dodržování metod. Ověřování zdrojů, práce s více pohledy a důsledná kontrola informací platí bez ohledu na to, zda si novinář s respondentem tyká, nebo vyká. U veřejnoprávních médií je navíc vědomí tohoto odstupu součástí institucionální kultury. Zároveň zaznívá důležitý posun: stále větší důraz na to, aby věda nebyla komunikována až ve chvíli „hotových výsledků“. Podle Klabíkové Rábové je klíčové otevírat proces už v jeho průběhu – ukazovat, co se zkoumá, proč, a také že ne každá cesta vede k úspěchu. „To, že to nevyšlo, neznamená, že se nic nezjistilo,“ shrnuje. Právě tato otevřenost může posilovat porozumění tomu, jak věda skutečně funguje – jako proces plný nejistot, slepých uliček a postupného zpřesňování.

Pandemie jako zkouška nejen pro vědecké novináře

Debata se nevyhýbá ani zkušenosti s covidovou pandemií, která představovala bezprecedentní zátěž pro vědecké novináře i redakce. Jak připomíná Stach, šlo o situaci, kdy „jsme viděli vznik vědy za běhu“. Poznání se měnilo ze dne na den a média byla nucena informovat v okamžiku, kdy odpovědi ještě neexistovaly.

Přiznání nejistoty nebylo selháním, ale naopak nezbytnou součástí odpovědné komunikace. Pandemie zároveň ukázala, jak rozdílné informační potřeby publikum má – někdo hledal dvouminutový přehled základních pravidel, jiný detailní vysvětlení molekulárních mechanismů viru. Tato zkušenost posílila důraz na formátovou pestrost i na myšlenku, že úkolem vědecké žurnalistiky není rozhodovat za vědu nebo politiku, ale pomáhat lidem orientovat se v tom, co víme, co nevíme a jaké jsou možné scénáře. Tereza Klabíková Rábová doplnila: „Říct nevím je úplně fér. Mít naprosto transparentní proces je naprosto fér. Protože nám totiž z jednoho výzkumu vyplynulo, že veřejnost nedůvěřuje vzdáleným autoritám. Vědci jako vzdálené, dokonalé autority, které mají patent na pravdu, které si tam něco vzdáleně za veřejné peníze vaří, a my vlastně tomu nerozumíme a my nevíme.”

Důvěra ve vědu: neklesá, ale proměňuje se

Jedním z nejdůležitějších zjištění, která v debatě zaznívají, je fakt, že rozšířený narativ o klesající důvěře ve vědu se nepotvrzuje. Výzkumy ukazují, že důvěra ve vědce a vědkyně zůstává relativně stabilní – i v Česku se pohybuje kolem světového průměru. Co se ale proměňuje, jsou očekávání. Veřejnost stále silněji žádá otevřenost, srozumitelnost a také větší propojení vědy s politickým rozhodováním. Vzniká zde „okno příležitostí“, kdy lidé chtějí, aby vědecké poznání bylo skutečným podkladem pro veřejné politiky – i když si sami neumějí přesně představit, jak toho dosáhnout: „Úplně dramaticky je tam vidět, že veřejnost očekává, že vědci budou komunikovat a budou otevření a budou nám dávat vědět prostě, co dělají. Zajímavě se tam ukazuje to, že je tam právě takové okno příležitostí, kdy veřejnost očekává, že vědci a vědkyně půjdou naproti tvůrcům politik a bude tam větší propojení. (…)  Byť veřejnost přesně neví jak, ale chce to. Výsledky by měly být podkladem toho rozhodování,“ řekla Tereza Klabíková Rábová.

Jak zjednodušovat, aniž bychom zkreslovali

Závěrečná část debaty se vrací k jedné z nejtěžších otázek: kde leží hranice mezi srozumitelností a zjednodušením, které už publikum podceňuje. Podle Stacha neexistuje univerzální míra – vše záleží na kontextu, formátu a situaci, v níž publikum informace přijímá. Ranní vysílání, které lidé sledují při přípravě do práce, vyžaduje jiný jazyk než specializovaný diskusní pořad. Najít „správné zjednodušení“ – pravdivé, srozumitelné a zároveň atraktivní – je podle něj samotnou podstatou komunikace vědy. Pomáhají metafory, přirovnání a přemýšlení o tom, co si má divák či čtenář odnést dál: ne definici, ale chuť téma sdílet, promýšlet a vracet se k němu: „Můj cíl je, že se o to téma chcete zajímat, že tam je něco, co je tak cool, tak zajímavý, tak užitečný,že o tom druhý den při nedělním obědě řeknete rodině nebo v pondělí kolegům u oběda,“ popisuje Stach. Jak doplňuje Hubálková, mnoho lidí přitom vědu sleduje, aniž by ji takto pojmenovávali. Dostává se k nim skrze osobnosti, příběhy a formáty, které považují za přirozenou součást mediálního světa. A právě v tom může spočívat síla současné vědecké žurnalistiky: být všudypřítomná, nenápadná – a přesto zásadní.

Co dalšího v podcastu zazní?

I tento díl si můžete jako obvykle poslechnout na vašich oblíbených podcastových platformách: Spotify, Apple Podcasts, Podcast Addict, Buzzsprout, Podcast Index nebo platformě Podchaser.

Zdroje

HARMATIY, Olha. Controversial themes as a conflict’s variation in scientific journalism [online]. Visnyk Natsionalnogo universytetu “Lvivska politekhnika”. Seriya: Zhurnalistski nauky, 2019, roč. 3, s. 22–28. Dostupné z: https://science.lpnu.ua/sjs/all-volumes-and-issues/volume-3-number-910-2019/controversial-themes-conflicts-variation [cit. 2026-02-27].

COLOGNA, Viktoria, MEDE, Niels G., BERGER, Sebastian, BESLEY, John, BRICK, Cameron, JOUBERT, Marina, MAIBACH, Edward W., MIHELJ, Sabina, ORESKES, Naomi a SCHÄFER, Mike S. Trust in scientists and their role in society across 68 countries. Nature Human Behaviour [online]. 2025, roč. 9, s. 713–730. Dostupné z: https://www.nature.com/articles/s41562-024-02090-5 [cit. 2026-02-27].

MASSARANI, Luisa, NEVES, Luiz Felipe Fernandes, BUSTAMANTE HERNÁNDEZ, Nicolás a BAUER, Martin W. Global Science Journalism Report 2021 [online]. SciDev.Net; CABI, 2021. [cit. 2026-02-27]. Dostupné z: https://www.scidev.net/wp-content/uploads/Global-Science-Journalism-Report-2021.pdf

MASSARANI, Luisa, NEVES, Luiz Felipe Fernandes a BUSTAMANTE HERNÁNDEZ, Nicolás. Guiding Principles for Science Journalism. A Global Perspective 2024 [online]. World Federation of Science Journalists, 2024. [cit. 2026-02-27]. Dostupné z: https://wfsj.org/wp-content/uploads/2025/02/Report_Ethics-Global-Perspective_WFSJ_2022.pdf

MAŠÍNOVÁ, Tereza. Češi vědcům věří, ale chtěli by větší zapojení do rozhodování a lepší komunikaci [online]. Věda a výzkum, 30. 1. 2025. Dostupné z: https://vedavyzkum.cz/analyzy/analyzy/cesi-vedcum-veri-ale-chteli-by-vetsi-zapojeni-do-rozhodovani-a-lepsi-komunikaci [cit. 2026-02-27].

O’GRADY, Cathleen. Reporting on flaws in science in an era of mistrust [online]. The Open Notebook, 10. 2. 2026. Dostupné z: https://www.theopennotebook.com/2026/02/10/reporting-on-flaws-in-science-in-an-era-of-mistrust/ [cit. 2026-02-27].

PRIYADARSHINI, Subhra. Why newsrooms must rethink science journalism before the next crisis. Nature.com [online]. 31. 7. 2025. Dostupné z: https://www.nature.com/articles/d44151-025-00139-6 [cit. 2026-02-27].

SHEHAB, Ali Ali. How to do science journalism — and do it right [online]. Al Jazeera Media Institute, 9. 1. 2022. Dostupné z: https://institute.aljazeera.net/en/ajr/article/1735
[cit. 2026-02-27].

COLLINS, Harry M. Jsme dnes všichni vědečtí experti? Praha : Nakladatelství Karolinum, 2024. 125 s. ISBN 978-80-246-5659-5.